Holka z televize zase píše, aneb LŽŠ 2017 v kostce

Předem upozorňuji všechny nové příchozí, že jsem nebyla ve skupině Tisk, nýbrž Televize, proto píši furt stejně prasácky jako před kurzem. Krom toho také dopředu říkám, že to není recenze na úžasný týden nabitý bohatým programem, díky kterému jsme se naučili spoustu nových věcí, ale pouze shrnutí mých zábavných vzpomínek a postřehů se skvělými lidmi, které jsem měla možnost potkat. Taky jsem to chtěla sepsat stručně. To nešlo.

Na začátku týdne mi ale tak do smíchu nebylo. Jako správná žena jsem si do Havlíčkova Brodu vezla na týden snad celou skříň. Potit jsem se začala už kousek od nádraží, a když jsem došla na místo domnělého srazu, měla jsem jasné symptomy akutního infarktu myokardu, protože budova stála na strmém kopci. Vtip byl v tom, že to vlastně nebyla budova, ve které jsme se měli všichni sejít, ale to já zatím nevěděla. A když jsem v dálce viděla stejně upocenou osobu s obrovským kufrem, ani jsem o tom nepřemýšlela. Mé naděje se ale rozplynuly, když moje budoucí spolužačka dofuněla až ke mně a zeptala se, jestli máme být skutečně tady. Po krátké diskuzi jsme se rozhodli zavolat vedoucímu celého kurzu. 

"Dobrý den, my jsme tady a jsme asi špatně," zněla moje první věta v telefonátu.
"No to jste určitě, já pro vás pošlu auto."

To bylo v tom týdnu poprvé, kdy mě překvapila ochota Havlbroďáků. Podruhé to bylo hned o chvíli později, kdy pro nás přijel lektor fotografie a vzal mi moji tunovou tašku až k zápisu. A vy se divíte, že se mi tam tak líbilo?

Jak jsem za uplynulý týden mnohokrát zopakovala a taky se v tom mnohokrát utvrdila - miluju lidi. Lidi jsou fakt super. Proto jsem si fakt užívala počáteční seznamování a ještě víc trochu absurdní situace, díky kterým jsem si dotyčné mnohem rychleji zapamatovala. 

Soutěž o nejlepší jméno vyhrál jednoznačně spolužák se jménem Beránek, který měl na hlavě afro větší než Feri a výraz odpovídající ustrašenému jehňátku, které se chystá sežrat vlk.
V paměti mi utkvěl také Ervín, kterého kamarádka od prvního dne překřtila na Jeronýma, protože ho při představování špatně slyšela. A já si kvůli tomu celý týden zpívala nápěv dětské písničky Krokodýl Jeroným.
U jednoho spolužáka jsme si s kamarádkou za boha nemohly vzpomenout, jak se jmenuje, proto jsme mu říkaly VŠE. Ano, uvažujete správně, chodí na VŠE. V průběhu druhého večera jsme ale zjistily, že se jmenuje Petr, což vyvolalo další komplikace, jelikož byl v kurzu tohoto jména už druhý. Proto se napříč celým týdnem docela vžilo označení Petr 1 a Petr 2, což můj lektor okomentoval slovy: "Ty vole, ona si ty kluky musí číslovat!"

Náš lektor je také kapitola sama pro sebe. Celý týden jsme do něj s mou TV kolegyní nelítostně šily (protože mějte respekt z člověka o pár let staršího než vy) a jelikož to byl v tom týdnu už třetí Ondřej, se kterým jsem přišla do styku, rozhodla jsem se na něj napasovat svoji teorii o jménech aka "všichni ... jsou ...". 
Původně jsem chtěla říct, že všichni Ondřejové jsou vysocí, ale při pohledu na něj jsem měla silné nutkání oznámit mu, že jsou to prostě idioti. Ale jinak byl fakt skvělej. A poté, co mi asi třikrát v jedné hodině řekl, že jsem kráva a podkopl mi nohu, nabyla jsem přesvědčení, že by si skvěle rozuměl s mým patnáctiletým bratrem. 

Nemůžu mu ale upřít skvělý smysl pro humor. O tom vypovídá situace z domova pro seniory, kam jsme spolu šli natáčet obrázky pro moji reportáž. 
Já: "Ty můžeš tu paní točit, když spí?"¨
On: "Třeba už nespí."
Já: "Hej tady bliká červený světýlko."
On: "Ježiš pojď rychle pryč. Ale nikdo tam nespěchá.."
Já: "Tak jestli už nespí, tak mají času dost ne?"

Taky velmi rád pije od ostatních a bere jim jídlo. Když jsem si cestou z domova pro seniory koupila ledovou tříšť a on se mi napil z brčka, málem mě kleplo. Nemám ráda málo věcí, ale tohle je jedna z nich. Jeho ale málem kleplo smíchy, když jsem si vzala brčko ze sekce použité nádobí a suverénně se z něj napila. 
Jen pro pořádek - ta brčka byla čistá, jen je neumístili zrovna šťastně.

Komické situace jsem nezažívala jen se svým lektorem. Vtipné pro mě byly například lekce slovenštiny od mých spolubydlících. 
"Guľôčka!"
Já: "Kulí očka?"
"Guľôčka!"

Já: "Gulvočka?"¨

"Guľôčka!"

Já: "Guljiočka?"

Po čase to vzdali. Ale občas mi ta slovenština i šla. 

Já: "Ideš?"

"Idu."

Já: "Tak ipoď!"

Jak jsem zmínila na začátku, teambuildingové aktivity patří mezi mé nejoblíbenější. Jak jinak se ale stmelit víc, než večerními návštěvami v hospodě. Nejvíc jsem si užívala večery, kdy jsem nepila. Zjistila jsem totiž, že i za střízliva říkám věci, které jiné nenapadnou ani pod parou. Pak ty konverzace vypadají asi nějak takhle. 

Já: "Míšo, už jsi opilý?"

Míša: "No..."

Já: "Takže se neurazíš, když ti něco řeknu?"
Míša: "No..."

Já: "Ohol si toho kníra, prosím."

Opilá kamarádka: "A ostříhej si vlasy."

Chudák Míša...

To ale není to nejhorší, co se může při opilecké chvilce stát. Kamarádka ztratila kalhoty. Jen v rámci našeho pokoje, ale stejně. Proto teď ona, z Ústí nad Orlicí, má svoje kalhoty na jihu Slovenska.

A stejně jsem na LŽŠ neměla jezdit. Život mě totiž nechal nahlídnout na to, jak úžasná je práce reportérky, jak moc mě to baví a kolik věcí ještě neumím a musím se je naučit. A pak mi to vzal a předhodil mi zase brigádu v malém příměstském obchůdku. A po takových zkušenostech jednoho takovýho držkatýho cíťu, jako jsem já, rozbrečí i to, že místo natáčení jde pytlíkovat brambory a rovnat je do regálu. A to je fakt na prd. Tak zas příští rok!

Malování skills :D

Napadlo vás někdy vzdělávat se i o prázdninách? Jak to dopadlo? Díky za přečtení!